Průvodce dětskými emocemi pro rodiče

Autor: Mgr. Kateřina Zemánková | Povyrůst

---

Je neděle odpoledne. Celá rodina se vrátila z výletu. Užili jste si to, stihli jste zmrzlinu, hřiště i sluníčko. A najednou, doma v předsíni, dítě vybuchne, pláče, křičí a nakonec kopne do batohu. Spousta rodičů v takové chvíli stojí vyčerpaných a ptají se sami sebe: „Co se to děje? Přece jsme měli tak krásný den.“

Tohle zná skoro každý rodič a skoro každého rodiče napadají v tu chvíli dost obdobná slova: „Co dělám špatně? Proč reaguje takhle?“

Odpověď je taková, že Vaše dítě „nezlobí“ naschvál. Jen se teď děje v jeho nervovém systému víc, než dokáže zvládnout. A to je naprosto normální, i když to může být dost těžké pochopit a přijmout.

Tento článek je průvodcem pro všechny rodiče, kteří chtějí pochopit, co se v dítěti v takových chvílích děje, proč to tak je a jak dítěti skutečně pomoct.

Emoce nejsou problém, jsou to informace

Než se pustíme dál, je potřeba zopakovat si jednu důležitou věc: emoce nejsou nepřítel. Vztek, smutek ani strach, žádná z nich není špatně.

Každá emoce nám totiž může něco říkat. Vztek obvykle říká: „Něco není fér. Chci to změnit.“ Smutek často říká: „Něco mi chybí.“ Strach nám říká: „Tohle vnímám jako nebezpečné.“ A radost může říkat: „Tohle je dobré, chci toho víc.“

Problém nastane, když dítě neví, jak s emocemi zacházet. Nebo když se naučí, že některé emoce jsou zakázané a začne je potlačovat. Potlačené emoce se totiž neztratí, jen se vrátí jindy a jiným způsobem.

Proč děti často nezvládají emoce a jakou roli v tom hraje jejich mozek

Následující řádky pro spoustu rodičů změní, jak na dětské emoce dívají.

Mozek dítěte totiž není dozrálý mozek dospělého. Prefrontální kůra, což je část mozku, která řídí sebekontrolu, regulaci emocí a racionální myšlení, se vyvíjí až do dvaceti pěti let věku. U malého dítěte je tato část mozku doslova ještě ve výstavbě.

Co to znamená v praxi? Když dítě prožívá silnou emoci, nezvládá se obvykle sebekontrolovat stejně, jako dospělý. Není to tím, že by nechtělo nebo protože jste ho měli jinak vychovávat. Je to biologie a jeho mozek jen zkrátka ještě nedozrál.

Představte si, že máte doma malý notebook, který má v sobě jen polovinu komponent stolního počítače. Pravděpodobně byste nečekali, že bude fungovat jako plně vybavený počítač.

Obdobně to funguje s dětskými emocemi. Dítě potřebuje vás, aby se uklidnilo. Ne proto, že by bylo slabé, ale proto, že váš klidný nervový systém mu pomáhá regulovat ten jeho. Odborně se tomu říká koregulace a je to základ pro to, aby se dítě postupně naučilo regulovat se samo.

Jak se emoce mění s věkem

Emoce nejsou u všech dětí stejné. To, co je normální u dvouletého dítěte, vypadá jinak u sedmiletého a úplně jinak u třináctiletého. Pojďme se na to podívat:

Miminka (0–1 rok)

Miminko nemá zatím vůbec žádné nástroje pro regulaci emocí. Celá jeho regulace probíhá skrze vás. Když jste klidní, miminko to cítí. Když jste napjatí, cítí to také. Sleduje váš obličej, váš hlas, vaše doteky a díky tomu si buduje svůj vnitřní svět. Pláč miminka není manipulace, ale jediná forma komunikace, kterou má. Je to jeho jediný způsob, jak říct: „Potřebuji pomoc.“

Batolata (1–3 roky)

Tady přichází často záchvaty vzteku, které bývají náročné a které jsou zároveň naprosto přirozené. Batole právě objevilo, že má vlastní vůli. Chce věci dělat samo, chce rozhodovat a zároveň ještě neumí slovy vyjádřit, co chce, ani se ovládat, když se mu něco nedaří. Výsledek? Velké emoce a malá schopnosti regulace způsobují velké emoce prakticky kdekoliv, často i na veřejnosti. Pamatujte, že to není tím, že by bylo špatně vychované. Je to jen vývojová fáze.

Předškoláci (3–6 let)

Předškolní dítě už začíná umět emoce pojmenovávat, zvláště, pokud mu s tím pomáháte. Ví, že je smutné nebo naštvané, ale ne vždy ještě dokáže emoci zvládnout. Jeho emoce jsou stále dost intenzivní a dítě se snadno zahltí. V předškolním věku je velmi důležité emoce pojmenovávat. Když dítěti řeknete „Vidím, že jsi naštvaný“, pomáháte mu tím, protože má pro svou emoci název a pojmenovaná emoce je lépe zvládnutelná než něco neurčitého a neznámého.

Školní děti (6–12 let)

Tady přibývá další aspekt: stud. Školní dítě si začíná uvědomovat, co si myslí ostatní a může začít emoce skrývat, zvláště před vrstevníky. Navenek tak může vypadat klidně, zatímco uvnitř může být plné pocitů. Je důležité dítěti dát najevo, že u vás doma je prostor mluvit o všem, bez posměchu a zlehčování.

Dospívající (12+ let)

Emoce v pubertě jsou intenzivnější než v jakémkoliv jiném věku mimo kojenecký věk. Mozek dospívajícího totiž prochází zásadní přestavbou a amygdala je dočasně citlivější. Dospívající jsou velmi citliví na odmítnutí, na to, co si o nich myslí ostatní i na (ne)spravedlnost. Mohou reagovat dramaticky na věci, které vám mohou přijít malicherné. I přesto jsou jejich emoce opravdové a zaslouží si váš respekt.

Proč dítě pláče kvůli banánu a co za tím opravdu je

„Banán se jí zlomil napůl a následoval křik a pláč. Proč?“

Nebylo to kvůli banánu. Banán byl jen poslední kapka, za kterou byl schovaný celý den. Únava, přestimulování, hlad, frustrace, přechod z jedné aktivity na druhou, možná i emoce, které dítě během dne potlačovalo.

Dítě nepláče kvůli banánu. Pláče, protože je toho na něj moc. Proto tak často k velkým emocím dochází doma, kde je dítě konečně v bezpečí. Teprve tam si dovolí pustit vše, co celý den drželo. Pokud hledáte víc o přestimulování a přetížení, tento článek vám může pomoct.

Co dítě při silné emoci opravdu potřebuje

Když dítě prožívá silnou emoci, potřebuje hlavně klidného dospělého, který u něj zůstane. Nepomůže mu přednáška, ani rada, aby se vzchopilo, ani trest, ani vysvětlování. Pomůže mu vaše klidná přítomnost.

Proč? Protože nervový systém dítěte se synchronizuje s tím vaším. Když vy zůstáváte klidní, dáváte dítěti biologický signál: „Jsi v bezpečí. Společně to zvládnem a přežijem.“ A teprve v bezpečí se dítě dokáže uklidnit.

Co pomáhá při silných emocích konkrétně:

1. Být fyzicky blízko (být vedle něj, případně objetí, pokud dítě chce)
2. Pojmenovat emoci: „Vidím, že jsi hodně naštvaný“
3. Přijmout emoci: „Je v pořádku být naštvaný“
4. Počkat, až emoce odezní a nesnažit se ji „vyřešit“ na sílu a co nejrychleji
5. A teprve potom, kdy emoce odezní (ne v afektu) mluvit o tom, co se stalo a co můžete příště udělat jinak

Co většinou nepomáhá:

• „Už nebreč, je to přece maličkost.“ Bagatelizování to nezmenší, jen naučí dítě ji skrývat.
• „Velcí kluci nepláčou.“ Stud emoce neodstraní, jen k nim přidá zahanbení.
• Dlouhé vysvětlování uprostřed záchvatu, kdy mozek není schopen vstřebávat slova.
• Trest, protože dítě nezlobí, jen prožívá něco náročného a potřebuje vaši oporu, ne potrestat.

Často je těžké zůstat jako rodič klidný, když dítě prožívá velké emoce. Pokud vás zajímá, jak můžete zůstat klidní vy sami, když to kolem vás vře, podívejte se na tento článek.

Jak učit dítě pracovat s emocemi

Dobrá zpráva je, že nemusíte být psycholog, ani mít speciální vzdělání a dokonalé odpovědi na vše. Stačí být přítomní a dělat každodenní maličkosti, které mohou pomoci.

1. Pojmenovávejte emoce, vaše i dítěte

Pojmenování může být váš nejsilnější nástroj. Když řeknete „Vidím, že jsi smutný. Když nám někdo chybí, obvykle je nám smutno“, učíte dítě, že pocit, který cítí, má jméno a také začátek a konec. Sdílet můžete i své vlastní emoce: „Jsem dnes unavená a trochu nervózní, proto jsem byla méně trpělivá. Je to můj problém, ne tvůj.“ Tím ukazujete, že i dospělí mají emoce které se dají pojmenovávat a zvládat a zároveň že dítě nemusí nést odpovědnost za pocity dospělého.

2. Čtěte příběhy o emocích

Knihy a příběhy jsou bezpečný prostor, kde dítě může zkoumat a učit se emoce. Když čtete pohádku a ptáte se „Jak se asi cítí ten medvídek? Byl jsi někdy taky takhle smutný?“, otevíráte dveře k rozhovorům, na které by jinak nejspíš nedošlo.

3. Hrajte si s emočními kartami

Hra je přirozený způsob, kterým se děti učí. Emoční karty pomáhají emoci udělat konkrétní, hmatatelnou a bezpečnou. Stačí klidně jen pět minut, kdy předvedete emoci na kartě výrazem obličeje a necháte dítě hádat, o kterou emoci jde. Nebo můžete s kartičkami o emocích společně mluvit, třeba: „Jaký jsi měl dneska den? Zkusíš vybrat kartu, která to vystihuje?“

Právě proto vznikl kurz Aby Vám mohlo říct, co cítí, s praktickými nástroji, kterými jsou emoční karty, kniha a videa, která vám ukáží, jak to zvládnout s emocemi v každodenních i náročných situacích.

4. Modelujte regulaci

Když vy sami nahlas pojmenujete, co cítíte a ukážete, jak s tím pracujete: „Jsem teď naštvaná, zkusím se zhluboka nadechnout a zkusím to znovu“, učíte dítě vlastním příkladem, že emoce se dají zvládat, i když jsou náročné.

Nejčastější otázky rodičů

Je normální, že se moje dítě tolik vzteká?

Závisí, jak moc se vzteká, ale vztek je obecně v pořádku. Je to přirozená a zdravá emoce. Intenzita vzteku závisí na věku (batolata a dospívající mívají vztek nejintenzivnější), záleží i na temperamentu a na aktuálním situaci. Cílem není, aby dítě vztek necítilo, ale aby se ho naučilo vyjádřit bez ubližování sobě a ostatním.

Kdy dítě začne emoce zvládat samo?

Postupně, díky vaší pomoci. Základy seberegulace se budují už v předškolním věku, rozvíjejí se v průběhu celé školní docházky a dozrávají až v rané dospělosti. Není to lineární cesta. Někdy jsou to dva kroky vpřed, jeden vzad. A jako klidný dospělý mu s tím můžete významně pomoci.

Co dělat, když dítě bouchá, kope nebo kouše?

V první řadě zajistěte bezpečí, vaše i dítěte. Hranice nastavte klidně a pevně: „Nemůžeš mě bouchat. Jsem tu s tebou, počkáme, až to odezní.“ Případně můžete nabídnout alternativu: „Chceš si bouchnout do polštáře?“ Když je dítě v afektu, vyhněte se dlouhým přednáškám. Teprve když je klid, mluvte o tom, co se stalo a co se dá příště udělat jinak.

Mám dítě nechat vybrečet o samotě?

U menších dětí ne, ale záleží na věku a kontextu. Malé děti často potřebují přítomnost dospělého. Často stačí a je pro ně podpůrné, když jste vedle nich nebo když nabídnete náruč. Pláč o samotě u nich neučí regulaci, ale učí nervový systém, že pomoc nepřijde. Starší děti někdy samy chtějí chvíli o samotě a je v pořádku jim nechat prostor, pokud vědí, že jste blízko a přijdete, když budou chtít nebo když vás budou potřebovat.

Proč dítě neumí říct, co cítí?

Často je to proto, že zatím neví, co cítí. Porozumění emocím se učí, nerodíme se s ním. Teprve když dítě emoci má pro emoci pojmenování, může ji začít rozlišovat. Dítě, které nikdy neslyšelo „to je zklamání“ nebo „to je nervozita„, nemá pro tyto pocity slova. Dítě nemůže pojmenovat něco, co nezná.

Jak reagovat na hysterický záchvat?

Zůstat jako dospělí klidní nebo se o to alespoň snažit. Naše emoce v takovou chvíli nepomohou, ale náš klid ano. Pomoci může i fyzická blízkost a zároveň respekt k tomu, jestli dítě chce nebo nechce dotyk. Zkuste čekat, nekřičet, nevyhrožovat, nevysvětlovat. Záchvat nebo velké emoce musí dítě zpracovat a emoce rychleji projde, když má prostor a když je vedle klidný dospělý.

Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Viz sekce níže.

Kdy zbystřit a obrátit se na odborníka

Velká většina dětských emočních výbuchů je normální součást vývoje. Přesto jsou situace, kdy má smysl vyhledat pomoc. Zvažte konzultaci s psychologem, psychoterapeutem nebo dětským psychiatrem, pokud:

• Intenzita nebo frekvence výbuchů výrazně narušuje každodenní fungování ve škole, doma nebo v sociálních vztazích
• Dítě mluví o chuti se sebepoškodit nebo si již ublížilo
• Záchvaty trvají velmi dlouho (desítky minut) i bez zjevné příčiny a opakovaně
• Dítě se výrazně stáhlo, přestalo se stýkat s kamarády, odmítá školu, přestalo dělat věci, které ho bavily
• Úzkost je tak silná, že dítěti brání v běžných aktivitách
• Agresivita je silná a opakovaně namířena vůči sourozencům, rodičům nebo spolužákům
• Jako rodič cítíte, že to nezvládáte a potřebujete podporu. Vždy je lepší jít pro podporu včas, než pozdě a zároveň každý důvod vyhledat podporu je v pořádku. Dobrý odborník vám nevynadá ani nevyčte, že jste přišli zbytečně a naopak se bude snažit vás maximálně podpořit.

Vyhledat pomoc není selhání, právě naopak. Je to jedna z nejlepších věcí, které pro dítě můžete udělat. Tipy na to, jak najít vhodného odborníka pro vaše dítě najdete v článku Jak vybrat psychoterapeuta pro Vaše dítě.

Závěrem: Dítě se regulaci učí skrze vztah s vámi

Emoce dětí jsou intenzivní a někdy jsou dost vyčerpávající pro všechny zúčastněné. V náročných chvílích je snadné získat pocit, že děláte všechno špatně. Ale pravda je často jiná.

Nemusíte být dokonalí ani mít vždy ta správná slova. Stačí s ním zůstat, pomoci mu pojmenovat, co cítí a přijmout jeho emoce. Pokud chcete vědět, jak na to konkrétně, v každodenních situacích i v těch těžkých, všechny nástroje najdete v kurzu Aby Vám mohlo říct, co cítí.

Nebo začněte dnes úplně malým krokem: stáhněte si zdarma příběh a emoční kartu o vzteku. Protože každé dítě si zaslouží vědět, že všechny jeho emoce dávají smysl.

Další články, které vás mohou zajímat:

• Proč děti pláčou kvůli maličkostem (a proč to není rozmazlenost)
• Jak uklidnit přestimulované dítě
• Jak zůstat klidný, když dítě křičí nebo pláče
• Jak učit dítě poznávat emoce