Proč děti nepotřebují dávat pusu babičce

Je Velikonoční pondělí. Dcera slyší zvonek a ví, co přijde: pomlázka. Možná se schová za vás, možná dokonce řekne „nechci“. A Vy slyšíte od příbuzných: „No tak, vždyť je to tradice! Nebuď neslušná.“ Jindy přijde na návštěvu babička a hned se natahuje pro objetí a pusu. Syn couvne a vy cítíte tlak: „Dej babičce pusu. Vždyť tě má ráda. Nebuď nezdvořilý.“

V tu chvíli možná cítíte napětí mezi dvěma světy: respektem k tradicím a vztahům a respektem k tělu a hranicím vašeho dítěte. Ale co když nejde o to, vybrat si jedno nebo druhé? Co když je možné najít cestu, která ctí oboje? Naučit ho, jak mluvit o svých emocích i jak hlídat své hranice?

Proč je důležité, aby děti měly právo říct „ne“, když se to týká jejich těla

Když dítě říká „nechci pusu“ nebo „nechci, aby mě šlehali pomlázkou“, nejedná se o neposlušnost. Jde o zdravou hranici, kterou dítě vnímá instinktivně. Jeho tělo mu říká: tohle pro mě teď není příjemné. Když ho naučíme tuto hranici potlačit kvůli druhým, učíme ho nebezpečnou lekci:

Tvoje pocity nejsou důležité. Důležité je potěšit ostatní.

Tahle lekce se může vrátit později. V pubertě, v dospívání, ve vztazích. Dítě, které se naučilo ignorovat své tělo „aby nikoho neurazilo“, má později problém říct ne v situacích, kdy je to opravdu potřeba.

Co si dítě odnáší

Pokud dítě opakovaně slyší „dej pusu, i když nechceš“ nebo „nech se vyšlehat, vždyť je to legrace“, postupně si vytváří přesvědčení:

• Moje tělo není moje.
• Moje nechuť není důležitá.
• Musím se přizpůsobit, i když se cítím špatně.
• Láska a respekt znamenají dělat věci, které nechci.

A to není to, co by chtěla většina rodičů svým dětem předat.

Velikonoce, pomlázka a tradice

Pomlázka je součástí naší kultury. Ale kultura se vyvíjí a vyvíjí se i to, jak o ní mluvíme s dětmi. Pro někoho je pomlázka zábavná tradice, pro jiného ponížení, stud nebo strach. A dokud se dítěte nezeptáte, nevíte, do které skupiny patří.

Možná si myslíte, že dítě protestuje ze vzdoru. Ale co když je to ve skutečnosti:

• Stud – před cizími lidmi, kteří vstupují do jeho prostoru
• Strach – z hluku, z nečekaného doteku, z bolesti
• Nechuť nebo ponížení – prostě to nechce, není mu to sympatické
• Přetížení – už toho bylo dost (návštěvy, hluk, změny)

Nic z toho, co dítě cítí, nemusíme brát na lehkou váhu a popírat to. Vše, co cítí, má své místo.

Jak to řešit jinak

Můžete o tom mluvit dopředu, klidně a bez dramat: „Zítra je Velikonoční pondělí. Možná přijdou kluci s pomlázkou. Jak se cítíš, když tohle víš?“ Můžete použít emoční karty nebo obrázky. Ukázat dítěti různé pocity a zeptat se: „Co z toho bys cítila, kdyby tě někdo pomlázkou vyšlehal?“ Možná Vás odpověď překvapí.

A pak můžete společně najít řešení, které respektuje tradici i dítě:

• Dítě může jít ven, ale nemusí se nechat šlehat.
• Může si s kluky plácnout, místo aby dostalo pomlázkou.
• Může dát vajíčko a pak jít zpátky dovnitř.
• Může se rozhodnout, že letos prostě vyšlehat nechce a je to v pořádku.

Tradice nezmizí, když ji budete vnímat citlivě, jen si z ní dítě odnese jiný pocit.

Co když nechce dát babičce pusu?

Babička přijde a těší se na dítě, natahuje k němu ruce a dítě se schovává za Vás. Cítíte se trapně a babička možná vypadá zklamaně. Ve své hlavě možná slyšíte: „Vždyť je to babička, má ho ráda. Copak to dítě nechápe?“ Ale láska by neměla být podmíněná pusou. Dítě může babičku milovat a zároveň nechtít fyzický kontakt. Možná babička voní jinak, než je zvyklé nebo možná prostě nechce a i to je legitimní důvod.

Co můžete udělat místo nátlaku

Nabídněte alternativy:

„Dneska nechceš dát pusu? Chceš babičce zamávat, plácnout si nebo jí nakreslit obrázek?“

Vysvětlete babičce, ne dítěti:

„Dneska se mu nechce, ale moc se na tebe těšil a měl radost, že přijedeš.“

Mluvte o tom dopředu:

„Zítra přijede babička. Jak se cítíš, když tě chce obejmout?“ Použijte emoční karty. Ukažte radost, stud, nechuť, strach a zeptejte se: „Co z toho cítíš ty?“ Možná zjistíte, že dítě babičku miluje, ale pusa pro něj znamená nepříjemný pocit. A to je cenná informace.

Mluvte o tom, co se děje uvnitř

Děti často nevědí, jak pojmenovat, co cítí. Vidí jen, že „něco je špatně“, ale neumí to vysvětlit. Proto jim pomáhá, když:

• Jim pomůžete pojmenovat emoce: „Možná se v takovou chvíli cítíš trapně?“
• Validujete pocity: „Je v pořádku nechtít dát pusu. Tvoje tělo je tvoje.“
• Nabídnete prostor: „Chceš mi o tom říct víc? Chceš to nakreslit? Nebo si zahrát, jaké to v takovou chvíli je?“

Když dítě cítí, že jeho pocity jsou v pořádku, začne se v nich postupně orientovat. A časem může samo říct: „Babičku mám rád, ale pusu jí dát nechci. Můžu jí zamávat?“ To je obrovský krok k tomu, aby dítě vědělo, kde jsou jeho hranice a umělo si za nimi stát.

Co děti potřebují slyšet

Místo: „Dej jí pusu, vždyť tě má ráda.“ Zkuste: „Tvoje tělo je tvoje. Můžeš říct, co chceš a co nechceš.“

Místo: „Nech se vyšlehat, vždyť je to tradice.“ Zkuste: „Tradice je fajn, ale ty se můžeš rozhodnout, jak se do ní zapojíš.“

Místo: „Nebuď nezdvořilý.“ Zkuste: „Můžeš babičce ukázat, že ji máš rád jinak. Třeba obrázkem nebo zamáváním.“

Tyto věty učí dítě:

• Můj pocit je důležitý.
• Můžu mít hranice a zároveň být milující.
• Nemusím dělat něco, co se mi nelíbí, jen abych potěšil/a druhé.

Kdy mluvit o hranicích s okolím

Možná se bojíte, že babička nebo příbuzní budou uražení. Je pravda, že starší generace byla vychovaná jinak. Pro ně znamená pusa nebo vyšlehání pomlázkou lásku, tradici, blízkost. Ale i jim se to dá často srozumitelně vysvětlit:

„Učíme ji, že má právo říct ne, když jde o její tělo. Je to důležité pro její budoucnost, aby věděla, že její pocity jsou důležité.“

„Miluje vás. Jenom dneska není nálada na pusu, plácnutí je pro něj mnohem příjemnější.“

„Pomlázka je hezká tradice, ale nechceme, aby se z toho stával stres. Rozhodli jsme se to udělat letos jinak.“

Když to řeknete s klidem a respektem, většina lidí to pochopí, a i pokud ne hned, nejdůležitější je, co se naučí Vaše dítě.

Závěrem: Vaše dítě má právo říct ne

Dát pusu babičce nebo nechat se vyšlehat pomlázkou není podmínka lásky. Je to pouze jeden ze způsobů, jak vyjádřit blízkost, tradici nebo radost a není to způsob, který vyhovuje všem. Když dítě naučíte, že jeho tělo patří jemu a že má právo říct, co chce a co ne, dáváte mu dar na celý život.

Učíte ho:

• Důvěřovat svým pocitům.
• Vyjadřovat hranice.
• Vědět, že láska neznamená potlačovat se.
• Že může být milující a zároveň mít své potřeby.

A to je mnohem cennější než tisíc pomlázek nebo vynucených pus.

V kurzu Aby Vám mohlo říct, co cítí najdete konkrétní způsoby, jak s dětmi mluvit o emocích. I o těch, které se týkají jejich těla a hranic. Emoční karty, příběhy a obrázky vám pomohou pojmenovat stud, nechuť, strach i radost a naučit děti, že všechny tyto pocity mají své místo.

🎁 Zajímá Vás víc? Přihlaste se k odběru newsletteru Dopisy rodičům.

Už tento týden o studu, nervozitě, strachu a dalších emocích, které se u Vás mohou objevit a také o tom, jak s nimi pracovat. Přihlásit se můžete zde.