Je neděle odpoledne. Celá rodina se vrátila z výletu. Užili jste si to, stihli jste zmrzlinu, hřiště i sluníčko. A najednou, doma v předsíni, dítě vybuchne, pláče, křičí a nakonec kopne do batohu. Spousta rodičů v takové chvíli stojí vyčerpaných a ptají se sami sebe: „Co se to děje? Přece jsme měli tak krásný den.“
Dítě sedí uprostřed pokoje a pláče. Když se zeptáte: „Co se stalo? Co tě trápí?“
A dítě odpoví: „Nevím,“ nemusí to být proto, že by vám nechtělo říct, co se děje, ale možná i proto, že opravdu neví. Nedokáže pojmenovat, jestli je smutné, nebo naštvané. Jestli má strach, nebo je zklamané. Cítí něco nepříjemného, ale nemá pro to slova. A bez slov se může emoce zdát jako velká, děsivá, nezvladatelná a neuchopitelná.
Dítě stojí uprostřed pokoje a křičí, pláče, hází hračkami a odmítá všechno, co nabízíte. A vy cítíte, jak vám stoupá tlak, jak se vám svírá hrudník a jak vám začíná docházet trpělivost. V hlavě se vám honí myšlenky a možná se i derou na jazyk: „Proč se takhle chová? Vždyť má všechno. Proč pořád křičí? To jsem tak hrozná? Už to nezvládnu.“ A nakonec se možná neovládnete a vykřiknete: „Už přestaň!“
Znáte to? Dítě je neklidné, křičí, pláče nebo se vzteká. Vidíte, že je přetížené, ale nevíte, jak mu pomoct. Možná jste už zkusili na něj mluvit, vysvětlovat, nabízet řešení. Ale nic z toho nefunguje. Když je dítě přestimulované, jeho nervový systém nereaguje na slova. Potřebuje něco jiného: fyzické uklidnění, smyslovou podporu a bezpečný prostor. V tomto článku najdete konkrétní techniky, které můžete použít okamžitě podle toho, co vaše dítě právě potřebuje.
Je pátek odpoledne. Dítě bylo celý týden ve školce. Ještě jste zvládli nákup a teď, doma, dítě křičí kvůli maličkosti, pláče a hází ve vzteku hračky. Nespolupracuje a odmítá všechno, co nabízíte. A vy stojíte uprostřed toho chaosu a přemýšlíte: „Co se stalo? Co jsem udělala špatně?“ Možná vás napadne, že vás zkouší. Ale odpověď je často jiná: Dítě je přetažené, přestimulované a zahlcené podněty a jeho nervový systém už zkrátka víc nezvládne.
Banán se zlomil napůl, dali jste mu špatný hrneček a i ty ponožky nějak divně tlačí. Vaše pětileté dítě se hroutí do zoufalého pláče, jako kdyby to byl konec světa. Stojíte tam a v hlavě Vám víří myšlenky: Co se to děje? To přece není důvod k pláči. Jestli to takhle bude reagovat pořád, co z něj vyroste? A pak ta tichá obava někde uvnitř, kterou neříkáte nahlas a možná je těžké ji přiznat i sama před sebou: Rozmazlila jsem ho? Ne, nerozmazlila a ne, Vaše dítě nepřehání. Pojďme se podívat na to, co se skutečně děje a proč to, co nám může připadat jako maličkost, nemusí být pro dítě ve skutečnosti vůbec malé.